Markéta “Peggy” Marvanová – „holka“ z inej planéty, ktorá má rada extrémy a prekonávanie prekážok v najdrsnejších podmienkach

Markéta Peggy Marvanová, mladá, odvážna a vytrvalá. Tak by sa dala charakterizovať táto vášnivá bajkerka, ktorá prekonáva prekážky v najdrsnejších podmienkach, posúva hranice svojich možností, víťazí sama nad sebou i nad svojimi súpermi. Markéta má skrátka rada extrémy. Je dvojnásobná víťazka 1000 Míľ, pretekov, ktoré vedú naprieč celým Česko – Slovenskom. Preteky vyhrala vo svojich 18. a 19. rokoch.

4

V roku 2015 absolvovala jeden z najnáročnejších pretekov MTB na svete – The Great Divide Race – 4 500 km z Kanady do Nového Mexika bez akejkoľvek podpory, bez stanu a s minimom oblečenia, zato s obdivuhodnou dávkou odvahy, vytrvalosti a sily. Bola najmladšou účastníčkou ročníka a medzi ženami skončila na 4. mieste! O dva roky neskôr už svoju kategóriu vyhrala.

V roku 2017 sa Peggy spolu s priateľom Adamom Záviškom zúčastnili preteku LAPLAND EXTREME CHALLENGE1049 km v naozaj drsných podmienkach. Po 27 dňoch a 13 hodinách sa im ako prvým v histórii podarilo, od roku 2013 nikým nedokončený závod v Laponsku, dokončiť. 

lapland

Tento rok sa Peggy, zúčastnila American Trail Race, 8107 km dlhý pretek naprieč USA z východného na západné pobrežie. Ide o najdlhší závod sveta, ktorý prechádza cez 13 amerických štátov, 4 časové pásma a skrýva prevýšenie 109 000 metrov. Je bez akéhokoľvek zabezpečenia. Takže čo si pretekár vezie, kde spí, čo je a ako sa vysporiada s ohromnou fyzickou a psychickou záťažou, je čisto na ňom. Tento pretek bol výnimočný aj z iného dôvodu. Konal sa totiž krátko po svadbe Peggy s Adamom Záviškom, a keďže obaja milujú extrémne závody, poňali to ako veľmi netradičnú a mega dobrodružnú svadobnú cestu!

A veľmi úspešnú. Tento rok došli do cieľa totiž iba traja borci. Peggy to dokázala ako jediná žena a Adam bol druhým mužom v cieli. Nikomu ďalšiemu sa nepodarilo prekonať tohtoročný extrémne náročný ročník pretekov.

/Naše svatba byla spíš taková zahradní párty plná skvělých lidí/

„Ten pocit, když už nemohu, ale přesto musím… Ta bezmoc, když mám strach, halucinace, padám k zemi únavou, ale musím jít dál, abych unikla svému strachu. A pak ten pocit, když strach odejde, krize pomine a tělo zaplaví euforie. Příroda je silný soupeř, ale já s ní nebojuji. Uctívám ji pro její velikost i krásu a snažím se ji porozumět natolik, abych se v jejím objetí cítila jako doma. Jako divoké zvíře a svobodná dívka.“

Ako to všetko začalo? Kedy prišiel ten prvý impulz, že si sa rozhodla vyskúšať svoj prvý pretek?

Asi jsem to v sobě měla úž od mala. Ve třech letech jsem v období prvních vzdorů začínala chtít věci dělat a zvládat sama. Začalo to u vzteku, že si bundu chci obléci sama a od té doby to pokračovalo. Nejdřív jsem vůbec netušila, co všechno můžu zvládnout. Pokoušet se hned zezačátku o ujetí 8000km dlouhého závodu by byl dobrý námět pro nějaké dobrodružné scifi. Skutečnost nebyla tak šílená, jak se občas někomu zdá. Postupně jsem zvedala laťku a mé první cesty na kole neměřily mnoho kilometrů.

A prečo práve extrémne závody? Čo ťa na tom najviac baví, napĺňa?

Těžko se to popisuje slovy. Snad proto, že mi život v extrémním závodě přijde, jako by mi ukazoval, jaký je skutečný život za hranicemi civilizace. Je to o poznání sebe sama, přírody, jiných způsobů života lidí. Jsou to cesty únavy, poznávání limitů, bojování se strachem, ale zároveň jsou to momenty euforie, štěstí ze základních potřeb. Jedna žena musherka tuto touhu krásně popsala na závode Iditarod vedoucí přes Aljašku slovy: Můj obvyklý život plyne a já mnohdy ani nemám pocit, že by se mě týkal. Tady mám pocit, že skutečně žiju.

/Kdo maže, ten jede! Používali jsme mazivo Squirt na bázi vosku, a tak se nám ani v písku nešpinil řetěz…/

Ako prebieha samotný závod? Myslím, tie trvajúce niekoľko dní, keď musíš prekonať tisíce kilometrov, pri maximálnom nasadení a minimálnom spánku?

Nejdřív je to mnoho měsíců „neviditelných“ příprav, shánění peněz, materiálu a znalostí. Když se blíží start, tak mě to obvykle zaplaví nejistotou a pocity, že nejsem něčeho takového schopna. Po startu už nad tím nepřemýšlím a prostě jedu. První kilomerty ale bývají nejtěžší, protože na člověka působí síla myšlenky, kolik kilometrů ujel a kolik ho teprve čeká. Po třech dnech si tělo začně zvykat na jiný režim a je schopno optimálním zatížením vydržet šlapat mnohdy více než 16 hodin denně na kole. Setrvačností se vždy nějak dostanu do 20.-21. dne, ve kterém se mé tělo rozhodně, že bylo dost nedostatku spánku, jídla, pítí a začne vzdorovat. Svaly se přestávají stíhat odkyselovat a z toho začne strádat i psychika. Závod přes Ameriku jsme jeli 48 dní a 22hodin. A rozhodně se náročností první polovina nedá srovnat s druhou polovinou. Do cíle jsme se s manželem dostali silou myšlenky, že přeci nezahodíme tolik dní dřiny. Naše euforie z cíle byla o to větší.

/Nevada – nejteplejší a nejpustější stát, který jsme kdy navštívili…/

Podľa čoho si vyberáš preteky, na ktorých sa zúčastníš? Je to podľa náročnosti, dĺžky alebo je na prvom mieste krása a prirodzenosť prostredia alebo kombinácia všetkého?

Kombinací všeho. První rozhoduje, jestli se dané země nebojím. Pak si vybírám podle zajímavosti prostředí, čím menší osídlení, tím lépe. Především jde o prostředí, ve kterém se závod jede. Délka mě zas tak moc nezajímá. Pouze z pohledu užitku. Tedy jestli mi počet dní v závodě, stihne vynahradit dlouhé přípravy a vložené finanční prostředky.

Čo všetko so sebou nosíš na bajku? Je jasné, že tvoja výbava je minimalistická, čo nemôže chýbať na žiadnom závode?

Teď do Ameriky jsem toho měla více. Mé kolo vážilo cca 10kg a všechna ostatní výbava (bez jídla a pití) vážila pod 7 kilo. Nebylo takřka nic, co bych vezla a během závodu nepoužila. Na čemž se hodně podílela extrémnost letošního počasí v Americe. Naší strategií bylo, si na kole vézt dostatek výbavy k tomu, abychom vydrželi kdejaký extrém. A to se nám vyplatilo, jinak bychom museli někde skončit. Možná by nás zastavil vytrvalý déšt v druhém týdnu závodu. Ten ostatně po několika dnech zastavil většinu závodníků. Mimo této životu důležité výbavy, jsme ale vezli i kamerky a foťák, abychom ze závodu přivezli některé ty zážitky ostatním. Byla to velká anabáze, ale vyplatilo se.

/počas ATR jsme měli možnost vyměnit pláště až na 5000. kilometru/

Aké všetky nebezpečenstvá na extrémnych pretekoch na teba číhajú? Ako bojuješ s únavou, vyčerpaním, nepriazňou počasia a ďalšími nástrahami počas pretekov? Nebojíš sa prespávať sama niekde uprostred divočiny?

Já jsem hrozný strašpytel, takže se sama v lese bojím vždycky. O to víc, když jsem v zahraničí. A vůbec nejvíc, když přes den potkám nějaké extravagantní zvíře, jako třeba medvěda, pumu, tarantuli, chřestýše, atp. Ale zároveň se mi líbí ten pocit, když v sobě přemůžu tento vesměs neopodstatněný strach (je neopodstatnělý, jelikož se všechny tyto zvířata střetu s člověkem vyhýbají). Vědomí, že mi k životu stačí matka země a pár kilo váhy, je osvobozující. Bojovat s únavou se většinou moc nedá, mě pomáhá na cestách silné odhodlání a také fakt, že vždy když je nejhůř, tak je člověk daleko od civilizace a jediná cesta vede vpřed.

 6

Prvé náročnejšie preteky, na ktoré si sa postavila, bolo 1000 Míľ a hoci si mala len 18 rokov /najmladší účastník/, hneď sa ti ich podarilo vo svojej kategórii vyhrať. Ako si na to spomínaš? Podporovala ťa rodina alebo skôr odhovárala?

To jsem byla skutečně ještě pískle! :D Samozřejmě, že na 1000 mil obrovsky ráda vzpomínám. Vůbec ne proto, že bych byla v cíli jako první žena, ale díky těm úžasným lidem a prvním velkým zážitkům. 1000mil byl přo mě velmi zásadním krokem v cyklistice. Ráda na obě své účasti vzpomínám. Moji rodiče mě vždycky podporovali, i přestože se vždycky báli a bojí. Mé cíle ale vždy byly postupné, a tak se měli čas na moje šílenosti trochu připravit.

o prašné cesty nebyla nouze, smoky mountains NC

Je super, keď môže človek svoju vášeň zdielať s ďalším jemu blízkym človekom. V tvojom prípade je to Adam Záviška, s ktorým ste sa tento rok zúčastnili na pretekoch American Trail Race, ktoré vedú naprieč USA z východného na západné pobreži. Aké je pre teba dôležité mať ho v pretekoch po svojom boku?

Je to úplně jiné. Přirovnala bych to k životu bez partnera a k životu s partnerem. Každá varianta přináší své výhody i nevýhody. Člověk se sice méně bojí uprostřed divočiny, ale taky jsou tu chvíle težkého psychického i fyzického vyčerpání, kdy by člověk byl nejradší sám. Já mám v tomto směru jasno. Skutečnost, že můžu sdílet velké zážitky s manželem vnímám jako velký bonus našeho partnerství a společného života

peg

Ako to funguje, keď ste celý deň spolu na trati, ale podľa pravidiel si nemôžete pomáhať?

Částečně nás baví, že si pomáhat nemůžeme. Třeba když má jeden z nás defekt nebo něco podobného, druhý si rád lehne na zem a čeká. Těch momentů, kdy jedeme vedle sebe a povídáme si je minimum. Vesměs jsme každý zadumaný ve svém myšlení či meditaci a jen tak se mezi sebou míjíme. Zajímavé ale je, že ačkoli toho zrovna spolu moc nenamluvíme, tak se nám do vzpomínek vrývají stejné, mnohdy podivně detailní okamžiky.

32169306_1003395549837183_2387965747440648192_o

Svojimi dobrodružstvami chcú Peggy s Adamom pomáhať ľuďom, ktorí to potrebujú. Organizujú zbierky aj motivačné prednášky, podieľajú sa na charitatívnych projektoch. “Pro kamarádku Alex jsme vybrali finance na sportovní vybavení, které ji pomůže dostat se blíže k jejímu cíli, reprezentovat Česko na paralympiádě. Naším cílem bylo vybrat 445 000 Kč. Ve sbírce bylo nakonec vybráno přes 452 000 Kč. Alex je jedinečná dívka, velká bojovnice, která pro splnění svého snu dělá maximum a nezastavuje ji ani bolest z nutných operací. Těšíme se, že ji budeme moci ještě dlouho sledovat při jejích dalších úspěších.“

Na American Trail Race boli obzvlášť extrémne podmienky, búrky, sneh, záplavy, horúčavy cez 42 °C, divé zvery… Ako ste to všetko zvládali?

Tentokrát těžko. Mnohdy jsme si mysleli, že to nezvládneme. Párkrát nám šlo doslova o život. Fakt, že jsme nakonec dojeli až do cíle, sama moc dobře nechápu. Tento ročník byl opravdu přísný. Každý další den byl težší, a vždy jako by nás držela jen myšlenka toho, že když jsme vynaložili tolik úsilý abychom se dostali až tam, tak to přeci jen tak nevzdáme. Únava a s ní i obtížnost trati se stupňovala, a ani den před dojezdem do cíle jsme nevěděli, jestli nepodlehneme trudomyslnosti. Už to dost bolelo. Ale po 47 dnech jsme nemohli jen tak vzdát… a v cíli jsme hned měli jasno, že to mělo cenu. Končit u největšího oceánu má opravdu velké kouzlo.

sneh_p

Ako sa vylieza zo spacáku po 20 dňoch náročného preteku?  Čo ťa ženie dopredu a nedovolí ti vzdať to?

Předešlé úsilí. Člověk nechce jen tak zahodit ty dny dřiny, ani ty dlouhé přípravy, které závodu věnoval. A taky je nutno dodat, že každá dřina je odměněna. A po těžké dřině jídlo chutná nejlépe a postel je fantastický přežitek z ráje. Dopředu mě taky vždy žene zvědavost. Co asi ještě zažiju a uvidím.

Na čo človek počas tak dlhého preteku myslí, čo sa mu tak preháňa hlavou?

Vzpomínám. Na úžasné lidi, které mám kolem sebe. Mám čas vzpomínat na kamarády, které jsem několik let neviděla, ale přesto pro mě mnoho znamenají. Pak člověk přemýšlí o tom, kde asi bude spát, co bude jíst, kolik kilometrů ujel a kolik na něho ještě čeká. Je tu obrovské množství času zamýšlet se nad svým životem a nad smyslem i nesmyslem všeho možného lidského počínání. Nejkrásnější ale jsou ty chvíle, kdy člověk jen setrvačně točí nohama a nemyslí na nic. Jsou to krátké, ale velmi osvobozující momenty.

/Trať závodu ATR vedla po trase pro terénní auta a motorky. Některé kilometry ubíhaly hodně pomalu…/

 Ako zvládaš krízu? Čo ťa nabíja energiou?

Rajčata, zmrzlina a mnoho variací čokolády. Rajčata jsou nejvíc. Ne všude jsou k dostání, ale když někde byly, vezla jsem si jich na kole kolikrát i půl kila. Je to pro mě jeden ze způsobů, jak proměnit hnusné jídlo v delikatesu, která mě pohladí na duši v době krize.

Ako reagovali vaše telá na takúto extrémnu záťaž?

Byli jsme unavení déle než kdy dříve. Ale nic, co by nezacelila dlouhá regenerace.

/Při jízdě v týdenním intenzivním dešti tělo i hlava dostává pořádně zabrat…/

 Myslíš, že všetky tie preteky ťa nejakým spôsobom zmenili alebo menia?

Tím jsem si jistá. Problémem je, že jsem se na svých cestách dokázala dostat za hranici, kterou vnímám jako hranici svých možností. Mám tak trochu pocit, jakoby všechno to, co jsem zažila nebylo skutečné, jakobych to, co jsem zvládla, nikdy nemohla zvládnout a jako by to byl všechnoljen nějaký šíleně dlouhý scifi sen, ze kterého se proberu. Tyhle cesty mi každopádně změnily pohled na život ve směru, že všehno je možné.

Čím myslíš, že to je, že tam kde všetci iní z pretekov odstupujú, alebo nemajú vôbec odvahu sa ho zúčastniť, ty dokážeš uspieť?  

Mám ráda výzvy a jsem povahou i znamením zabedněný tvrdohlavý býk. A pak je tu ještě jeden důvod, a to že se mi mnohdy možnost vzdát jeví jako těžší, než jet dál za svými sny.

/malý odpočinek na silnici bez provozu/

Ktorý bol podľa teba zatiaľ tvoj najťažší pretek v živote?

Rozhodně letošní American Trail Race. Nejvíce si ale beztak vážím úspěchu, kterého jsem dosáhli spolu s manželem v zimní výzvě za polárním kruhem (Lapland Extreme Challenge). 

20-1

Aké máš plány na najbližšie mesiace i do ďalekej budúcnosti? Čo je tvojím najväčším snom?

Lidi se mě občas ptají, jestli ještě vůbec mám nějaký sen, a jestli je na světě ještě něco, co bych mohla překonat. Jenže já mám přesně opačný problém. Čím dál se posouvám, tím více možností se mi odkrývá a tak mnohdy nevím, co si jen vybrat. Co se dalších závodů týče, zatím nejsem pevně rozhodnutá. Co se mého směru týče, chtěla bych nadále motivovat lidi k vlastním cílům a snům, protože když můžu jít za svým snem já, tak přeci může každý. Chtěla bych toho ještě hodně vidět, zažít, naučit se, hlavně ve spojitosti s přírodou.  


Peggy zo svojich predchádzajúcich ciest napísala dve knihy – Cesta za štěstím (Tour Divide 2015) a První stopa (Lapland Extreme Challenge 2017). Ak radi čítate príbehy o nezlomnej vôli a dobrodružstve, ktoré vás motivujú k zvládnutiu vlastných nástrah v živote, tak je to pre vás to pravé.