Na začátku 20. století bylo na světě už jen málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné místo na zeměkouli nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale dráždí.
Na začátku 21. století jsou auta všude. Není problém vyrazit takřka kamkoli s vozem, jehož valnou část řídí počítač. Je to ale ještě dobrodružství objevování? Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané? My věříme, že se dá. Stačí málo, vrátit se na začátek. Podniknout velkou cestu s malou technikou. Za volantem auta z dob, kdy automobil nebyl něčím obyčejným, je cestování jiné.
Jde to!
Když jsme na Slovensko-České hranici naposledy roztlačovali trabant, jenž nás provezl patnáct tisíc kilometrů dlouhou cestou do srdce Hedvábné stezky a zase zpátky, byli jsme si konečně stoprocentně jisti – jde to. I s nejmenším autem z malých, nejlevějším z levných.
Nepotřebujete offroadový speciál, nemusíte mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Opravdové dobrodružství jde najít jen tam, kde máte velkou naději na neúspěch.
Stále můžete jít ve stopách prvních motonomádů. Cestovatelů třicátých let minulého století, kterým se o náhonu na všechna kola ani nesnilo. Kteří byli rádi, když měli na všech kolech brzdy.
Nádherná a nebezpečná
Když jsme naposledy uklízeli pasy, které celníky zajímaly jen proto, že je natáčela televize, věděli jsme, že tímhle to nekončí.
Svatým grálem všech, jež v první polovině minulého století chtěli dokázat, že na to oni a jejich automobil mají, byla Afrika. My chceme dokázat, že na to máme i v první polovině století jednadvacátého.
Že i dnes můžete vzít malinké auto s technikou podobnou meziválečným létům a vydat se s ním na onu velkou jízdu z Prahy do Kapského města. Urazit přes 20 000 kilometrů, protnout obratník raka, rovník i obratník kozoroha. Projet jedenáct zemí, rozdílných tak, jak to jen černý kontinent umí – Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou Republiku. Co slovo, to závan dálek a starého dobrého dobrodružství, které stále žije. Jen ho musíte hledat, nenechat se unášet instantními nabídkami cestovek, ani děsit výběrem špatných zpráv.
Ale přesto, je to Afrika. Žádná jiná část světa nemá tak kontroverzní pověst. Nádherná a nebezpečná. Pro každou výpravu jinak. Když ji jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit s přírodovědcem Jiřím Baumem za volantem Tatry 12, pořád byla největším rizikem příroda.
Když se na stejnou trasu v roce 1947 vydal Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem, začínalo nabírat na obrátkách ohrožení ze strany lidí. Sabotáž jejich Tatry 87 v Libyi dávala tušit práci tajných služeb.
Dnes už je příroda především krásnou galerií a o to horší se to zdá být s lidmi. Afrika je nevypočitatelná, záludná. Ale měli z ní naši předchůdci jiné pocity? Nebyla právě pro to vždy něčím výjimečným.
Na konec světa
O diktaturách střední Asie jsme neslyšeli nic dobrého a přitom jen díky dobrým lidem jsme se dostali přes zavřenou celnici mezi Turkmenistánem a Uzbekistánem.
Když někomu řeknete Írán, vidí šílence v turbanu, který se vás už od hranic snaží vyhodit do vzduchu. Nějak se nám tihle chlapíci vyhýbali…
Pokud chceme v roce 2009 zjistit, co opravdu obnáší projet Afrikou odshora až dolů, musíme jí projet odshora až dolů. S minimální podporou současné techniky. Opět jen za pomoci šestadvaceti koňských sil trabanta.
Egu a Babu
Tentokrát na cestu vyrazí tito houževnatí nezmaři dva. První veterán Egu, mající v kolech 15 422 kilometrů napříč střední Asií a nováček Babu.
Vydáme se v nich po stopách prvních Čechů, kteří automobilem dojeli z Prahy do Kapského města. Po stopách Františka Vladimíra Foita a Jiřího Bauma a chceme dokázat, že pořád můžete maličkým automobilem projet napříč velkým Černým kontinentem.
Zapomenuté legendy předválečných cestovatelů si to zaslouží.
